wz

Sudeten Jawa Manschaft - Zážitky s Jawou


Po dlouhé odmlce vám přináší SJM pozitivní reportáž z Mekky českých motorkářů.
V dnešní době, kdy má přístup k internetu prakticky každý (tedy i lidé bez smyslu pro humor) podotýkáme, že článek je napsán odlehčenou formou. Nechtěli jsme za každý vtip vkládat smajlík... Nuže, zde je a po přečtení spalte:

Pouť do Mekky aneb Jawa 350 OHC v Týnci
Jawa 350 OHC Jak známo, každý muslim by měl za život aspoň jednou dojít do Mekky. A každý jawař do Týnce nad Sázavou. Já tam dneska byl! Poprvé v životě. A taky napo..., tedy určitě ne naposled. Představte si, ono to zvenku vypadá jako nějaká doopravdická továrna! Na pana Krafta jsem musel chvíli čekat. Byl zrovna velmi zaměstnán. Není divu při těch dnešních prodejích. Zatím jsem čekal u vchodu. Přísný pán na vrátnici vypadal jako major Terazky a pustil mě jen na recepci. V rámci nezávazné čekací konverzace jsem mu položil pár jawáckých otázek, na které nedokázal odpovědět s odkazem, že není z Jawy, ale že je to armádní důstojník ve výslužbě. Neboli bývalý lampasák. Docela mi do celkového obrazu Jawy zapadl lépe, než kdyby tam seděla nějaká namalovaná blondýnka. Navíc mě nechal nakouknout do zasedačky vyzdobené obrázky historických modelů Jaw a hezkou sbírkou pohárů ve vitríně. Stylové...

Potom se objevil sympatický chlápek v šedém sáčku s odznakem Jawa na klopě, omlouval se, že mě nechal čekat a zval mě dál. Prošli jsme přízemím, ve kterém to skutečně také vypadalo jako někde v továrně. Dělníci v plné práci, bedny s odlitky, bedny s výlisky, opravdový elektrický výtah, který nás vyvezl kamsi do poschodí. Tam na chodbě stály skutečné motorky a čekaly na expedici. Na jedné bylo napsáno Finsko, na jiné Anglie, na další Slovensko... No prostě celá ta instalace musela dát asi dost práce. Bál jsem se těch motorek dotknout, abych nepřišel o iluze, kdyby byly jen z kartónu. Pak jsme vstoupili do místnosti, kde voněl olej a pod jedním ze zde postavených motocyklů ležel ošlehaný pán v montérkách. Dílna záručních oprav. Asi 3 OHC, 2 Speciály a odstrojená 660 Vintage. Směl jsem si je osahat a mezitím jsme diskutovali o situaci. Podle slov mého průvodce Jawa vloni prodala asi 120 OHC, letos zatím 46 a 28 speciálů...

Jawa 350 OHC Venku jsem pak dostal červený testovací stroj s plnou nádrží a samolepkou Tirol na blatníku. Najeto přes 7000 km. Tentýž kus, na kterém ČMN vykonaly cestu do Alp, ze které je na youtube slavné video. Na první pohled 634, ale po zmáčknutí startéru se ihned a ochotně ozve sytý hluboký zvuk čtyřtaktu. Nakopávačka je na nic. Panu Kraftovi to chytlo asi na třetí pokus, já to pak po pátém vzdal. Vůbec bych tu nakopávačku nepostrádal. Projel jsem se do Benešova a zpátky. Opravdu příjemný stroj na město a výlety. Na úzké, členité silničce v plném provozu mi tachometr sice víc než 110 neukázal a o víc jsem se tam ani nepokoušel. Věřím, že za lepších podmínek by pětka na papírovou maximálku zrychlila, ale tady mi to opravdu ani nechybělo. Je to hbitá mašinka, serpentýnky do kopce jsou na ní potěšením. Ani se mi jinechtělo vracet. Dovedl bych si představit, že si ji objednávám v červené barvě s černými blatníky, s nosičem a bez nakopáčky. Není to problém, dodávka do 4 dnů po objednání. Ptám se ještě opatrně, jaký je skutečný podíl výroby Jawy na dováženém polotovaru a nechci přitom pana Krafta přivést do rozpaků. On ale ochotně odpovídá, že veškerá plechařina a vlastně všechno, co je na stroji červené, podsedlová schránka a navíc ještě čep a uložení kyvné vidlice. Právě ten kalený čep dodává mateřský Jihostroj ze své letecké výroby. Proto prý jsou jízdní i užitné vlastnosti Jawy lepší, než Mash, nebo Romet. Takhle nějak kdysi vznikla i Jawa Villiers...

Snaha majitele Jihostroje nevzdat zdánlivě ztracený boj o vzkříšení Jawy je mi sympatická. Připomíná mi trochu vlastnosti našich lidí z kopců. Přemýšlím o tom, že bych jim na tu ušlechtilou snahu poslal nějaký "sponzorský dar". Vždyť dneska se pořádají veřejné sbírky na daleko větší hovadiny. Možná by mi za to pak dali nějaký pěkný upomínkový předmět. S čtyřtaktním motorem...

Zippich 26. 6. 2018


Zippichovo setkání s Jawou 650 Classic 14.5.2005:
Bylo nás pět. Zdeněk s bráchou, Banjokid, vlažný Jarda a já. Vedoucí pražské prodejny nám ochotně slíbil, že se při své cestě z litoměřické výstavy Tempo 2005 zastaví i v našem odlehlém kraji, kde velmi trpíme neochotou místních prodejců nabízet Jawy a nechá nás ošahat si bájný bestseller továrny - živého Classica 650. První odpadl Banjokid. Vyměnil Jawu za prase (
divočák na svatební guláš, pozn.). Holuba na střeše za kýtu v hrsti. Z globálního hlediska správné rozhodnutí. Budiž mu odpuštěno. Nedočkavý Zdeněk s bráchou se naopak rozhodli jít štěstí vstříc a už v sobotu ráno se vydali sami do Litoměřic na výstavu. Po poledni mi volá nadšený Zdeněk, že Ji viděl, že stojí hned u vchodu, že je jawácky červená a že se do ní úplně zamiloval. Ale že u ní chlápek není, tak ať mu pošlu číslo. Než jsem stačil nacvakat esemes, tak delší telefonát. Dealerův mladě působící hlas mi sděluje, že už jede a za 15 minut bude v CL. No, to bude nějaký divoch a pěkně rychlá mašina, říkám si a dávám si s ním rande na parkovišti v centru. Tak brzo jsem ho ale nečekal. Volám ještě vlažnému Jardovi a ten opět dosvědčuje svoji vlažnost. Přesto, že volám v předem avizovanou dobu, tak nebere telefon. 15 minut mi normálně trvá cesta do centra autem a už jsem ztratil minutu zbytečným telefonováním, takže jsem sebou musel dost hodit, což je důvodem, že doma zůstal foťák i doklady a málem jsem tam přijel v pantoflích, nicméně přesně ve smluvenou dobu už na vojandě (350/354, viz. index, pozn.) vbublávám na parkoviště u KD Crystal. Přesně v tomtéž okamžiku z druhé strany vjíždí za pomalého důstojného burácení motocykl v jawácké červeni se solo jezdcem. K dokonalé kýčovitosti chyběl už jen západ slunce a Vinetů na koni. Zastavili jsme vedle sebe a já už bezpečně věděl, že je to on. Classic. K mému překvapení z něj křepce seskočil prošedivělý, sympatický muž drobné postavy, tipuju něco kolem 60 let, ale energický a zapálený motorkář. V tom okamžiku začalo pršet a už nepřestalo. Zdravíme se a já znova volám Jardovi. Zase nic. Takže kecáme ve dvou, já okukuju stroj, sedám na něj, ale v tom dešti se ani nepokouším o projížďku. Mezitím mi volá Jarda a ptá se co je. No, co asi! Po dalších deseti minutách konečně přijíždí. Na kole! Takže jsme na něj dva. Dealer ale nepůsobí dojmem prodejce vysavačů, který by nám hned cpal smlouvu k podepsání a je rád, že mluví s tvory podobného druhu. Dokonce nám sám říká, k čemu má kde připomínky a co už řeší s konstruktéry, aby se to v příští modernizaci odstranilo. Není to ale nic zásadního, většinou jen subjektivní maličkosti, které by oko s jiným vkusem posoudilo jinak. Mašina má výrobní číslo 0006! Vysvětluje, že tyto první kousky nejsou na prodej a proto se využívají k prezentačním účelům a vykazují drobné odchylky od série. Na mašině se sedí přesně podle mého gusta. Pohodlný stroj klasického vzhledu na dlouhé cesty. Dokonce i tandemové sedadlo, které na fotkách působí jako nouzák, je ve skutečnosti minimálně jako tandem na panelce. Stupačky s gumovými silentbloky omezují přenos vibrací na jezdce. Už i na tomto historickém kousku je doplněn záchyt hlavního stojanu s gumovým dorazem. Motocykl má na plášti tachometru nalepenou rakouskou dálniční známku a na počítadle necelých 5000km. Kolega s ním prý už byl v létě v Chorvatsku. Nadstandard je štít Givi, za asi 3 tisíce a zadní nosič s kufrem asi za 4. K mání jsou i postranní splachovadla. Často kritizované špatné svary už jsem na tomto kusu nenašel, ale do šroubku jsme ho nerozebírali. Přední i zadní tlumiče jsou dílem českých firem, kotouče na obou kolech. Přední je nakupovaná, dvoupístková. Nádrž na brzdovou kapalinu umístěná na přední části motorové skříně by mohla být raději víc schovaná a chráněná proti případnému poškození, ale to už se prý řeší. Nakonec, není to enduro. Palivový kouhout na pravé straně nádrže má elektronické čidlo, které rozsvěcuje kontrolku na přístrojovce. Celá krasavice váží jen nějakých 180kg, což není o moc víc, než třistapadesátky a tak manipulace s motorkou za studena není příliš obtížná. Garanční prohlídky spojené s výměnami oleje jsou po 500 a po 1500km.  Ptám se na cestovní endurko. Ano. Dělá se na něm a má to prý být něco jako Honda Varadero, ale příští rok patrně ještě nebude. Teď se musí rozběhnout Classic a Style. Říkám, že nejvíc by se mi líbila černá a on potvrzuje, že tu taky prodávají nejvíc.

Vracíme se v hovoru k cestovnímu enduru, na které se těším, ale on říká, že všichni konstruktéři v Jawě (slovy 2!) teď pracují na náhradě 350. Do původních upravených rámů by měl přijít čtyřtaktní dvouválec 250, od stejného dodavatele jako 125. Cena prý výrazně pod 100 tisíc.
Asi po hodině, možná po dvou, kdy bylo pořád o čem povídat a kdy nás zkrápěly vydatné přeháňky, se konečně rozhodujeme jít se schovat do toho kulturáku. Nakopávám vojandu a přejíždím do podloubí. Classic je ale úplně mrtvej. Jawy prostě nemaj rády vodu. Maník otáčí klíčkem, ale žádná kontrolka ani nemrkne. Prohlíží pojistky, nic. Začíná mírně červenat. Roztlačovat jednoválec 650 by bylo holé šílenství. Jarda odjíždí domů pro nářadí, má to přece jen o 10km blíž a já přemýšlím, jaké znám motorkářské modlitby. Jedna mě po chvíli napadá. Foukání do spínačky. Zabírá to a za chvíli už opět slyšíme sytý zvuk 4-ventilového jednoválce. Nádhera. Osvědčený agregát, vysoký krouťák, pravidelný chod, žádné vibrace... Jen ta italská spínačka. Zadi. No jo, v Itálii neprší. Jawa ale opět prokázala svůj samospravný efekt a to, že ji lze zprovoznit kdekoli na cestě bez speciálního nářadí. Typická Jawa. Přejíždíme do podloubí a po nás přijíždí i Jarda s bedničkou nářadí, které už není zapotřebí. V Jawě by měli lépe vybírat dodavatele. Nebo je to možná promyšlený prvek aktivní bezpečnosti, který tě nutí v dešti zastavit u hospody a jít na guláš. Fikaný řešení.

S dealerem jsme se skamarádili a kecali až do sedmi. Teprve se soumrakem to natočil a důstojně, ale svižně odbrumlal směrem na Jablonec, kde bydlí. V pondělí ráno jede zas do Prahy, kde je přes týden v prodejně. Sám. Pak mluvil, že za 14 dní musí do Estonska na jakousi akci, a že patrně pojede na 125, pak zas na Classicu do Magdeburgu na Jawatreffen, pak zas... No, záviděníhodný život. Měl jsem pocit, že jsme poznali jeden z pilířů českého motocyklového průmyslu. Během našeho tříhodinového hovoru mi zrak pořád sklouzával na motorku a on, jakoby to věděl a znal magickou moc Classica, pořád né a né skončit. Líbila se mi. Bral bych ji. Určitě víc, než Stylku, pro její cestovní charakter a klasický vzhled a možná i víc než moderní fandurko. Nebyl to ani žádný přísný retromodel nepoužitelný v provozu, ani žádný okázalý otřásničkovanec.
To se ale vůbec nelíbilo mé žárlivé vojandě a tak, když jsem jel domů, mi po cestě dvakrát zdechla, ale domů mě dovezla a tam pak zdechla definitivně. Buď dobíjení, nebo prostě jen baterka v háji, protože je tam ještě původní, na kterou jsem to vloni dovezl a už tenkrát byla polomrtvá a musela se dotloukat.

Takže sobota plná dojmů. Pro tento rok sice zůstává prioritou zalétávání vojandy, ale ke Classicu začínám mít čím dál hlubší perspektivní citové pouto... Jde o to, aby ji i u nás bylo kde koupit a kam jezdit na garančky. Postoje některých místních zástupců Jawy, kteří ji odmítají prodávat, natož brát na prodejnu, zatím její případný nákup neulehčují... 

Ochotným dealerem Jawy byl pan Rainer, tel. na prodejnu 272 732 908, mobil 606 622 906

(Pozn.:Na snímku je předmětný stroj, použito z jawa250.borec.cz, děkujeme!)

 

Banjokidův malý novinářský test jízdy do Krásné Lípy na 350/634:
Motocykl Jawa 350/634 z roku 1980 byl zakoupen na podzim 2004 v docela žalostném stavu. Byl nabílen zřejmě malířem pokojů, asi systémem „štětka“ a jelikož několik posledních let stál venku na dvorku, tak na některých místech nastoupila rez (nosné trubky vidlic, nádrž…). Chrom na bocích nádrže, řidítkách a výfucích byl naštěstí dobrý. Jinak na všem samozřejmě vrstva bordelu. I v nádrži, tam totiž zůstal původní benzín….na který se provedlo zkušební nakopnutí: odlilo se kus do plovákovky (kohout byl samozřejmě nepropustný).... a světe div se, nechápu jak, ale ta tekutina, která byla kdysi benzínem, způsobila naskočení motoru. Motor měl být údajně někdy před odstavením generálkován, ale tyto řeči jsem samozřejmě pouštěl jedním uchem dovnitř a hned druhým ven. Dlužno ovšem říci, že doma jsem po sundání hlav a válců zjistil jejich celkem dobrý stav, vůle v zámcích pístních kroužků malá a válce bez znatelného opotřebení. Něco napovídala i malá vrstva karbonu, pochybuju, že by to kdy předchozí majitel dekarbonoval... :o)

Přes zimu se udělaly některé kosmetické úpravy a na jaře se vyrazilo na STK, z toho je následující „reportáž“:

Nezkušený dvouválcař přistupuje k motocyklu a hodnotí své zimní úsilí....hm na první pohled vypadá docela pěkně, motor poněkud omšelý, stejně jako rám, nepůvodní vidle z 638 snad zlepší jízdní vlastnosti, to se teprve ukáže. Vypráskané zadní tlumiče s pružinami po zenitu života. Pokus o nastartování, jezdec nemá moc zkušeností s přeplavováním karburátoru (je zvyklý na sytič 559), a tak se motor ulévá, nicméně řidič se nevzdává a po chvíli nakopávání chytá jeden válec (v řidičovi je malá dušička) a po další chvíli i druhý (ach, zlatý jednoválec). Po zahřátí motoru a obléknutí vyráží, utržené drny v trávníku jsou daň za neumělou práci s rychlopalem... V prvních pár stech metrech stále nepřichází očekávané zhasnutí motoru, které se při prvních dvou jarních zkouškách motocyklu stalo. No hurá, zřejmě se odplavila smůla i se smetím v karbecu. A už je tu prudký kopec po Kamenický ulici z Děčína nahoru do Ludvíkovic, plnej knedlík za 3, pak 4 opět plnej kotel, kop!, aha už tam je 4, pětku mají jen policejní Jawy (haha), vzadu modrej dým, před sebou Ludvíkovice, takže brzdit v obci (a hele! přední brzda jen předstírá činnost). Po projetí obcí zase roztáhnout motor, stále v prudkém kopci se čtyřka nechytá, vlastně jede stále stejně, ale přidat nelze (jen hučení), aha vysokootáčkový motor, kvalt dolů a už to frčí. Najednou malé zaváhání motoru (že by to zas zhasínalo?), ale pak se to zas chytlo a od té doby to už jelo v naprosté pohodě, i startování probíhalo na první kopnutí..... tedy až na toho psa, co vběhl do cesty...Panika!!! Kde je padák!!?? Leknutí, brzdy!! fuj, jéé!!! to se nevybere...sáfryš, kdo to píská? Sakra zablokované zadní kolo, už několik metrů neudělalo ani jednu otáčku, brzda puštěna, pes už je naštěstí mimo, motorka se při srovnání směru zavlní jako had a řidič má orosené čelo, při představě, co se mohlo stát s novým lakem...

První dojmy z jízdy: bylo třeba si chvíli zvykat na celkově vyšší těžiště oproti panele a přeci jen vyšší otáčky motoru, zjistil jsem, že nejlepší je řadit ve chvíli, kdy začnou „brnět stupačky“ a okolí si může vychutnat všechny zvuky velkého dvoutaktního dvouválce. Prostě železářství na útěku, asi již větší vůle na všech celcích. Zato jsem naprosto spokojen s posazem a širšími řidítky (opět porovnávám s panelou). Cestovní rychlost je pěkná, pro moje vyblbnutí 80-100 km/h naprosto vyhovuje.

Jinak stroj byl během sezóny 2005 trochu zmodernizován, ovšem tak aby neutrpěl jakž takž původní vzhled (s hodně přimhouřeným okem): 
- osazen bezkontaktním zapalováním a alternátorem Vape SZ 13
- elektrická soustava se změnila na 12V
- vyměněn přerušovač blinkrů za elektronický z Felicie
- vpředu použita parabola ze Škody 100 pro žárovku H4 55/60W

Doufám, že tyto změny budou zejména ku prospěchu spolehlivosti stroje a nic jiného nežádám.

 

zpět na index

 

Banjokid 2005