Letní okruh přes Vysočinu - 24.7.2023 - 28.7.2023 - 775 km:
Termín na Jawatrip '23 byl jasný. Jirka si dal přes zimu dohromady motor panelky, já upgradoval na dvouklíč, Péťa vyčistil výfuky, táta vyměnil baterku a Tomáš asi víc pozlatil čízu. Jako kvartýrmajstři a plánovači se etablovali Tomáš s Péťou. Smutné bylo, že jsem před dovolenou obdržel antibiotika na boreliózu, takže se situace pro mě vyvinula značně prohibičně.
V pondělí ráno jsme se tradičně sešli v kopcích u Jirky, udělali startovní foto a vyrazili směr českolipsko a Pekelné doly. Ty však bývají v pondělí zavřené, tak jsme je jen minuli a okolo Hamru na Jezeře a Českého Dubu mířili na Malou Skálu. Tam už bylo načase dát nějaký gáblík, tak jsme to zapíchli v minipivovárku a čekali na Péťu, který za námi někde vlál se svým doprovodným "wartburgem". Což je vlastně tříválcový opel s pohonem na plyn, polovičním výkonem panelky a navíc táhnoucí vozejk. Po obědě jsme si dali horskou prémii na horu Kozákov a pokračovali směrem na Jilemnici, poblíž které byl domluven nocleh v penzionu. Po příjezdu na místo se vtipně ukázalo, že naši kvartýrmajstři se celou dobu domlouvali s provozovateli stejnojmenného penzionu, avšak situovaného někde na zlínsku. Okamžitě jsme zavrhli možnost pokušet se tam dojet. Naštěstí nám paní provozní dohodila jiný penzion, o stovky kilometrů blíže, několik kilometrů od naší polohy. Takže nebylo nutné kamarády lynčovat. Večer tradiční hudební džemík a spát.
Ráno jsme se vykodrcali do Nové Paky, posnídat a natankovat. A pak se jali ukrajovat kilometry přímo na jih. Čekala nás nejdelší etapa. Po trase se nic zvláštního nedělo, počasí docela ušlo, bylo částečně pod mrakem a Péťa se na své kejvačce příliš neloudal. Projeli jsme Hořice, Nechanice, Lázně Bohdaneč, Heřmanův Městec a v Seči zaskočili na oběd. Pak někde za Polnou začal Péťa chaosit, že mu zhasíná motor. Později se ukázalo, že si natankoval málo a spletl přepínání na rezervu. Nakonec jsme šťastně dorazili do penzionu v Nové Říši u Telče. Navštívili jsme sympatickou Péťovu kolegyni a chlapci se tam k mé nelibosti poněkud rozšoupli. Čekalo nás domluvené vystoupení v místní hospodě (hlášeno i místním rozhlasem) a obával jsem se, že naše kapela bude kulhat. Nakonec se dali do kupy a myslím, že jsme to oddřeli slušně, ačkoli mě hlučné prostředí stálo mnoho sil. Hlavně kvůli mé vynucené abstineci, kteráž je "již" po 4 hodinách zpěvu na přítěž.
Ráno jsme pobalili a následovala každoroční hra sklerotiků "kde mám klíče". Tentokrát to vylosoval Péťa. Nakonec se mršky asi po 20 minutách hledání objevily v podšívce bundy. Hned jsme vyrazili směrem na Pelhřimov, protože počasí se zdálo celkem proměnlivé. Za Horní Cerekví jsme vjeli do lijáku a strávili kvůli tomu nějakou dobu na autobusové zastávce. Nicméně naše oděvy poněkud zvlhly. Při průjezdu Pelhřimovem to táta položil na kruháku. Lekl se přijíždějícího auta a vzal za brzdu. Nic se naštěstí nestalo a rychle jsme se přesunuli na oběd do hospody, hlavně jsem do sebe potřeboval nalít nějaký horký čaj. Tak chladné počasí jsem tedy neočekával. Po obědě jsme již v hezkém počasí pokračovali na Pacov, kde se znenadání chlapci za mnou ztratili. Po nějakém čekání, telefonickém domlouvání a nahánění jsme se nakonec sešli v nějaké vísce na kafi u hospody. Pak již následovala jen povinná zastávka ve vesničce střediskové (Křečovice) a záhy jsme dojeli do Měřína na Slapech. Prošli jsme se k Vltavě, pak večeře, hudební džemík a spát.
Ráno jsme si dali repete hry "kde jsou klíče". Nicméně Tomáš to pojal velice amatérsky a již po 5 minutách bošák nalezl v helmě. Pak již nic nebránilo v cestě. Po překročení Vltavy jsme se stavili v jedné vísce u stavitele banj a jedno si dokonce odvezli. Ne jako majitelé, ale jako kurýři pro kamaráda. Okolo Velké Ameriky jsme se prosmýkli na Beroun, Křivoklát a přes Rakovník jsme dojeli se začínajícím deštěm do Žatce. Po ubytování jsme provedli krátkou procházku historickým centrem. Všude byly krásné historické domy, ale dost jich bylo v neutěšeném stavu. Jirka podotkl, že jsou v Žatci samí Romové a já mu kontroval, že ne, ukázav mu kolemjdoucí. Nutno říci, že od té doby jsme už potkávali jen Romy, což mi Jirka neopomněl s chechtáním neustále zdůrazňovat. Pak jsme zapadli do pivovaru U Orloje a následoval obligátní country džemík až do zavíračky. Já byl střízliv, takže můžu hodnotit. Chlapci pod vlivem žateckého moku ke konci hráli "pěknou tužku" (čti: hráli špatně). Z toho je vidět, že střízlivý člověk by neměl dělat zápisky.
Ráno ještě pořád krápalo, ale pak vykouklo slunce a udělalo se děsné dusno. Čekala nás jen krátká dojezdová etapa, tak jsme příliš nekvaltovali. Jirka vyfasoval doprovodný vůz a vyrazil rovnou k domovu. My ostatní na motorkách jsme to namířili k Rané a Milešovce, pak okolo jezera Milada na kraj Ústí do Chabařovic. Občerstvili jsme se a čekalo nás posledních pár kilometrů přes kopečky dolů k Labi...(Banjokid)
Letní jízda na jih a západ - 1.8.2022 - 5.8.2022 - 873 km:
Po loňské, docela úspěšné, hudebně-motorkářské jízdě jsme se rozhodli k jejímu zopakování. Jen s tím rozdílem, že si Tomáš pořídil zvonkohru - čízu 175 deLuxe. Přes zimu na ní intenzivně pracoval, nicméně se mu stejně těsně před jízdou rozsypala a bylo nutné udělat kliku a výbrus. Nakonec to nějak zflikoval a na jízdu dorazil s úplně syrovým motorem. Bylo rozhodnuto, že se kluci budou střídat v doprovodném vozidle (basa se na motorku nevejde), takže se vždy jedna motorka poveze na vleku.
Brzy ráno jsme se sešli u Jirky, naložili věci a vyjeli přes kopečky Středohoří na Kokořínsko. Za Dubou Jirka řešil únik benzínu u kohoutku, ta těsnění stojí nějak za prd. Po vjezdu do labské roviny jsme to vzali přes Kersko a naobědvali se v Hájence. To už postupně zesiloval hluk z Jirkovy panelky. Nicméně jsme měli domluvenou prohlídku expozice v továrně Jawa, tak jsme se již nemohli zdržovat a upalovali směr Týnec. Po ubytování jsme nakráčeli do Brodců, kde se nás ujal ředitel p. Hruška a podal nám tříhodinový výklad o historii i současnosti fabriky. Expozice motocyklů byla skvělá. Nicméně jsme po celodenním ježdění a této exkurzi vypadli z fabriky úplně vycucaní a jazyk nám šustil jak papír. Takže jsme logicky zapadli s nástroji do knajpy a večer zakončili u jídla, pití a muziky.
Ráno jsme pobalili a Jirka zjistil, že kohoutek stále prolíná. V Benešově se nám podařilo sehnat nějaká lepší těsnění. V Louňovicích pod Blaníkem na benzínce se provedla montáž. Kohoutek se povedl, ale klika u 592 vydávala takové zvuky, že jsme sundali 353 a místo ní na vlek hodili 592. Číza kupodivu zatím šlapala. To vydrželo jen do Pelhřimova, kde začala trochu stávkovat. Dali jsme oběd a čas na vychladnutí a pak pokračovali na Horní Cerekev. V nějakém lese za Cerekví Tomáš zjistil, že příčinou všech útrap čízy je papírový filtr na benzínové hadičce. A já mu říkal, že jsem mu včera říkal, ať ho vyhodí. Čímž jsem ho dozajista potěšil. Pak už jsme bez potíží dojeli do Nové Bystřice, kde na nás čekalo domluvené vystoupení v kavárničce Gino's na náměstí. Příjemný večer se podařil a snad i posluchači byli spokojení.
Skvělou snídaní jsme v kávarničce začali den a přes třeboňsko vyjeli na Týn n/Vlt., Protivín a Horažďovice. Ten den bylo už slušné vedro. I přes pár zastávek na pití jsme dorazili do kempu Nový rybník u Nepomuku slušně předvaření. Jen dodělat na rožni. Tam jsme zjistili, že domluvená rezervace jaksi omylem vypadla, tak nám paní dohodila penzion v Nepomuku. Péťovi se v kempu tradičně líbilo (je na ně ujetý), tak nás přemluvil, že tam sjedeme zahrát do hospůdky. Neodolali jsme a nejprve skočili do rybníka, ve kterém byla voda hustoty Mrtvého moře. Brrr. Pak jsme vytáhli nástroje a střídali se s černošským bubeníkem, který tam prodával korálky. Bomba. Večer jsme zakončili pitným režimem v pivovaru Zlatá kráva v Nepomuku, kde to naplno žilo ještě v 11 hodin večer.
Po snídani a sbalení jsme pokračovali na Přeštice, Stod a Stříbro. Konečně trochu ubylo polí a začaly i lesíky. Za Teplou jsme vjeli do Slavkovského lesa a po obědě projeli krásné zatáčkovité údolí na Bečov. Do Lokte jsme dorazili již v pořádném vedru. Pak jsme již začali stoupat do krušnohorských kopců, navigace nás navedla na menší enduro vložku a byli jsme v Tisové nad Kraslicemi. V domáckém prostředí jsme si udělali klidný hudební večer na terase a nakonec i ten budvar se dal docela polknout.
Ranní slunce nás vytáhlo ven, pod krušnohorskými svahy začínalo být zase parno. Protáhli jsme se Kraslicemi na Přebuz a šplhali nad Horní Blatnou. Tomášova číza za sebou nechávala kouřovou clonu a přiotrávené jezdce našeho Jawabandu. Na hřebenech bylo ovšem mnohem snesitelnější klima a na Božím Daru jsme se šli občerstvit. Pak jsme se přehoupli do Oberwiesenthalu, kde nás zastavila uzavírka silnice. Naštěstí nám místní kmet poradil enduro vložku přes louku a dostali jsme se na další cestu. Po obědě ve Vejprtech následoval přejezd zpět na německou stranu. V Jöhstadtu mi kiksla navigace, tak to začalo být zábavnější. Tomášovi však fungovala, tak mi občas ukázal směr. Krásnými údolíčky jsme se nakonec přes Olbernhau a Neuhausen dostali na Český Jiřetín a přehradu Fláje. To už jsme byli ve známých končinách: Cínovec, Petrovice, Tisá... Tam se od nás odpojil taťka a my pokračovali přes Sněžník také dolů k Labi...(Banjokid)
Letní jízda opět na východ - 26.7.2021 - 30.7.2021 - 802 km:
V průběhu roku přišel další kamarád - Péťa, že má kejvačku a že pojede s námi. Shodou okolností hraje na basu. Řekli jsme ještě Tomášovi, jestli by nedělal rytmický doprovod na cajon a záložní doprovod v Transporteru. A bylo nás pět. Úplný Sudeten Jawa Band. Plánování jsem tentokrát přenechal Jirkovi a rozhodlo se, že to vezmeme až do Jeseníků s krátkými výpady přes Polsko.
V pondělí ráno jsme se sešli v Děčíně na benzínce a hned vyrazili nejkratší cestou přes Lužické hory na Zittau. Okolo obřího polského uhelného dolu Turów jsme zase přejeli do Frýdlantského výběžku a pokračovali opět do Polska. V jednom táhlém stoupání před Szklarskou Porębou najednou chcípla Jirkova pětdevětdvojka. Rychlá diagnóza - přidřený píst. Nešla ani rozlačit. Hodili jsme motorku i s Jirkou do Transportera a jelo se dál. Z polské strany Krkonoš jsme přes Pomezky zase přejeli do Čech a na Lysečinské boudě, kdy byl nocleh, jsme se u první plzně chystali na operaci motorky. Těsně před rozborkou byl učiněn poslední pokus roztlačením, šťastně chytla, tak jsme se na to vyprdli, dali si jídlo, pití a začali preludovat country.
Ráno pro změnu stávkovala tátova panelka v Trutnově, asi nějaké svinstvo v karburátoru. Nakonec si nechala říct. Přes Hronov jsme přejeli na polské kladsko, minuli Hejšovinu a užili si krásné vlásenky a serpentýny na přejezdu přes Kralický Sněžník do Ostružné. Večer nás překvapila v našem penzionu kapela Poutníci, která tam měla vystoupení. Alespoň jsme pokecali s Mácou a poslechli si skvělou muziku. Po jejich odjezdu jsme namasírovali svaly a rozparádili místní hospodu pro změnu my. Hláška večera po mnoha kalíškách: Tome, pojď už na penzion, je pozdě. Odpoveď: Jseš nějakej můj doprovod nebo co? :-)
Druhý den následoval přejezd docela pohlednou pahorkatinou přes Českou Třebovou, Poličku do Žďáru nad Sázavou. Místní kemp u vody vynikal sterilní atmosférou. Rekreovaly se zde rodinky s dětmi, něco ve stylu Jardy a Jituš z Účastníků zájezdu. A nám vrtalo hlavou: proč někdo jede na dovolenou sem? Z povinnosti, že táhneme nástroje, jsme si večer zahráli u stánku. Nikoho z ubytovaných to nezajímalo. Asi si mysleli, že budeme chtít peníze za vystoupení. Nebo to byli bigbíťáci. Doufejme.
S úlevou jsme ráno vypadli směrem na Hlinsko, zastavili jsme na Seči, pak Jirka na obědě ztratil klíčky od motorky. Už je nikdy nikdo neviděl. U Přelouče jsme se vrhli do pískovny a příjemně se svlažili. U Chlumce kluci za mnou přejeli odbočku, přestože jsem na ně mával a musel jsem je pár kilometrů nahánět. Za Kopidlnem jsme projeli takovou malou silničku přes obec Záhuby. Název byl příznačný. Bylo nutné tam jet ve stoje jako na Dakaru a některé jezdce to málem zahubilo. A ti mi pak vyhubovali. Odpoledne jsme dorazili do příjemného penzionku v obci Skokovy v Českém ráji. Pak už následovala jen procházka k rybníku a tradiční trojboj: jídlo - pivo - muzika. U večeře nám Jirka s plnou pusou vyčinil: Vy byste furt jen žrali!
Poslední den jsme to natáhli směrem na Mělník, kotvil tam kamarád se svou speciální lodí, se kterou brázdí Vltavu. Udělal nám pěknou exkurzi po šífu. Za Mělníkem jsme se probili množstvím semaforů na kokořínsko, občerstvili se v Kravařích a přes kopečky Českého Středohoří se přehoupli dolů k Labi... (Banjokid)
Letní jízda na jih - 27.7.2020 - 31.7.2020 - 888 km:
Naše dvojice se rozrostla o nového člena. Kamarád Jirka vytáhl z kolny orezlou 592 a kompletně ji zrenovoval, trochu jsem mu pomohl šroubovat a před létem již pilně zajížděl motor. Bohužel ji díky řidiči, který odbočoval bez blinkru, položil a pár věcí utrpělo. Včetně jeho nohy. Již chtěl letní jízdu vzdát, ale prohrabal jsem dílnu, vytáhl pár dílů a společnými silami jsme motorku zprovoznili. Vlastně jsem ho donutil. Před odjezdem přišel táta s tím, že se o naší jízdě domákl kamarád Tonda a že prý s námi pojede svým veteránským Mercedesem TN. Inu což, nacpali jsme mu do dodávky kytaru, banjo a basu a byli jsme čtyři.
Tondu jsme samozřejmě ztratili hned pod Milešovkou. Prosmýkli jsme se okolo soupravy nakládající dříví a byli jsme v prachu. Minuli jsme Házmburk. Po sérii několika telefonátů jsme se nakonec sešli v Peruci u Oldřichova dubu a pokračovali směrem na Lužnou. S dodávkou za zády cesta moc neutíkala, neustále jsem musel sledovat, zda neztrácíme Tondu. Nakonec jsme šťastně dorazili do železničního muzea a prohlédli si krásné lokomotivy. Jirka dal k dobru pár historek ze své fírovské historie. Třeba jak narazil bagladéškou do stojící bardotky asi třicítkou, ustlal si na podlahu a vylil polívku, kterou zrovna ohříval. Po prohlídce jsme zhodnotili možnosti naší kolony a rozhodli, že není možné stále někde čekat a že Tonda pojede separé do dalšího cíle svou rychlostí. Cílem byl kemp Ejpovice, příjemné místo na břehu rybníka. Ubytovali jsme se, najedli a začali na terásce hudlat country odrhovačky. No skončili jsme, hlavně tedy díky rozparáděnému hostinskému, ve velmi pozdních hodinách.
Ráno se někteří nejmenovaní členové naší výpravy tvářili značně kysele. Třeba Jirka. U ostatních pomohla slušná snídaně. Napálili jsme to ráno na Nepomuk, Sušici a přes Kašperky stoupali do šumavských kopců. Kvůli uzavřené silnici někde za Kvildou jsme to museli vzít přes Prachatice. Cílem dnešního dne byla Černá v Pošumaví na Lipně. Jirka nás varoval, že je to tam strašný Disneyland, ale co už. Chatička byla kousek od pláže, takže koupání bylo zaručeno. Po koupání obvyklé občerstvení u stánku. A překvapivá prudká bouřka. Hrdinou dne byl windsurfař, kterého unášela bouřková vichřice vodní tříští děsivou rychlostí do dáli.
Po snídani jsme vyrazili na Lipno nad Vltavou, a to vyrazilo na oplátku dech mně. Musel jsem se v duchu omluvit Černé v Pošumaví, tohle byl opravdový Disneyland! Příjemnou krajinkou jsme se dokodrcali k Suchdolu, slunce peklo a místní hajnej nám poradil, že se máme svlažit v bývalé pískovně Cep. Tak nádherné koupání jsem už dlouho nezažil. Lahoda! Vyhupsli jsme s motorkama na silnici, abychom vrátili klíče a v tu ránu před nás hupsla policejní oktávka s nápisem STOP. Betelné borci s moravským přízvukem nás pumpli každého o 2 kila a bylo. Navečír jsme dorazili do Nové Bystřice, prohlédli automuzeum, popili pivko v minipivovaru a stavili se ve stylové kavárničce na náměstí. Slovo dalo slovo (ukecaný Tonda nás propíchl) a prý máme přijít zahrát. Přitáhli jsme si nástroje, pan majitel před nás hodil mísu a za nějakou tu hodinku jsme měli vyděláno na útratu i pokutu. Pche!
Čtvrtý den následoval obrat na sever. V Jindřichově Hradci jsme minuli ošklivou nehodu, kamion slisoval benzínku. V Prčicích následoval oběd, v Kamýku nad Vltavou osvěžující koupání. Voda pod Kamýckou přehradou je pěkně studená. Pak už jsme to měli kousek do Všeradic, kde jsme přespávali v pivovárku. Dobré pivko, ale časná zavíračka.
Poslední den jsme nabrali směr přes Roztoky na Berounce a Lány na Roudnici, že se vykoupeme někde u veslařského kanálu. Ve Slaném jsme ale ztratili tátu a po telefonátu jsme se dohodli, že se sejdeme na cestě. S Jirkou jsme již byli v Račicích a telefon, že prý panelka zdechla. Jeli jsme zpět, táta s Tondou stáli ve Velvarech u panelky s vycuclou baterkou. Už jsme jí chtěli cpát do auta, ale přihlížející pán se nabídl, že nám ji nabije. Přes oběd se baterie zmátořila. Z koupání ale sešlo a pro jistotu jsme to nejkratší cestou smažili rovnou domů. Nejdřív se kdesi za námi ztratil Tonda, v Ústí nám mávnul Jirka, tátu jsem doprovodil a sám jsem pak ukrajoval poslední kilometry domů...
Doslov: Jirka si stále cestou stěžoval na bolavou nohu z té smolné bouračky před dovolenou. Spílali jsme mu do simulantů a měkotů, otravných fňuken. A ejhle, po dovolené mu doktor na röntgenu potvrdil zlomeninu lýtkové kosti. Simulant jeden! (Banjokid)
Letní jízda na východ - 22.7.2019 - 26.7.2019 - 826 km:
V předchozím roce založenou tradici bylo nutné udržet. Na jaře jsem rozhodil motor třiapůly a nějak se mi to povedlo dodělat včas. Trasa naplánovaná, vše skoro sbalené a taťka volá, že nemá zdravotní prohlídku (jakožto senior). Naštěstí se hned v pondělí po obědě protlačil k obvoďákovi a mohli jsme vyrazit. Prosmýkli jsme se Ústím a drtili jawky přes kokořínsko do Českého ráje. Minuli jsme Hrubou Skálu a chtěli se stavit u jednoho dávného kamaráda. Tátu cestou málem sejmula jedna poloslepá řidička vyjíždějící z vedlejší komunikace, ale ustál to. Po nalezení správného domku nám sousedka sdělila, že jedeme skoro doslova s křížkem po funuse. Poněkud zaraženi jsme dojeli na Malou Skálu, ubytovali se a šli obnovit síly a zapít kamaráda do místního minipivovaru.
Druhý den byl naplánován obchvat Krkonoš skrzevá Polsko. Krátce jsme pozdravili příbuzné v chalupě nad Malou Skálou, zhlédli pár starých strojů u pana Bujárka v Háji a upalovali podél Jizery na Harrachov. Prosmýkli se na druhou stranu hřebenu a přes Szklarskou Porebu, Piechowice a Kowary stoupali na Pomezní boudy, znovu hup do Česka. Překvapilo nás, že z polské strany jsou Krkonoše vysoké jako Nízké Tatry. Za Trutnovem jsme přepadli kamaráda a zneužili jeho pohostinnosti. Večer jsem u půllitru piva Krakonoš (asi za 15 Kč!) na hřišti zavzpomínal na svá studentská léta v Trauči.
Třetí den ráno jsme nakrátko navštívili dalšího kamaráda v Červeném Kostelci a pak hledali nějaké koupání. U vodní nádrže Rozkoš jsme to už nevydrželi a vrhli se do tekutého špenátu. Vegetariánská koupel nás tak oblažila, že jsme radši jeli dál a rovnou na Žďárské vrchy. Cílem byl rybník Řeka u Krucemburku. Konečně jsem se podíval na kultovní místo srazů Jawamanie. Nutno říci, že hospůdka, rybník i kajutky byly bez chyby.
Další den nás před kajutkou přivítal silný odér benzínu. Tátovi propouštěl kohout a poněkud pohnojil půdu pod motorkou. Pak jsme ještě u nestartující panelky detekovali obroušené kladívko (suchý filc!) a vyjeli směrem na Humpolec, kde se prázdninovaly u tchyně mé dětičky. Osvěžení v bazénku přišlo vhod a rozpáleným posázavím, plným objížděk, jsme se konečně dovlekli do Kostelce n. Č. lesy. Prošli jsme se okolo zámku, v němž jsem strávil něco bujarého času během studia a večer zakončili v místním pivovárku.
Ráno, abychom se vyhli polabské rovině, zamířili na sever, opět na kokořínsko. Před Mšenem jsme projeli obřím oblakem prachu a osin, které vypouštěly pracující kombajny. Úplná saharská prachová bouře. Po občerstvení v Dubé jsme se přehoupli přes Úštěk a Litoměřice k Labi a podél řeky v klidu dorazili domů... (Banjokid)
Letní jízda na západ - 30.7.2018 - 3.8.2018 - 861 km:
Po letech odmlky manschaftu a bublání našich strojů se shodou náhod povedlo přemluvit taťku (Banjodaddy :-) ), že vyrazíme na letní jízdu. Některé stroje byly ještě večer před odjezdem došroubovány a následující den se vyrazilo směr hraniční přechod Petrovice. A hezky po Krušných horách směr Zschopau. Následoval přesun do Perštejna, kdy byl první nocleh. Bilance dne: jedno motomuzeum, 2 žihadla, spatřen tátův rodný dům v Kovářské a strašná žízeň. To poslední se vyřešilo v minipivovaru Chalupník.
Druhý den bylo naplánováno koupání, ale nějak jsme nenaplánovali kde. Takže trasa: Kyselka (procházka nad zpustlým lázeňským areálem), Bečov (relikviář sv. Maura) a přesun do Kraslic. Šílené vedro pokračovalo, zde to vyřešila procházka do minipivovaru Krušnohor.
Třetí den následoval postup na západ, výrobu hudebních nástrojů Strunalu v Lubech jsme bohužel zhlédli jen zvenku, byla podniková dovolená. Cestu z Lubů do Aše jsme si zkrátili po pašerácku zákazem přes Bad Brambach a dobrý, jeli jsme tak potichu (mám zkrácené píšťaly v doutníkách), že nás nikdo nečapl. Zdolali jsme nejzápadnější bod republiky, pak se vykoupali ve vodní nádrži Jesenice a po projetí bouřkou (konečně ochlazení) se navečír ubytovali na konci světa pod Pleší. Skvělé klidné místo a příjemní sousedé z vedlejší německé vesnice.
Čtvrtý den jsme chtěli navštívit hornické muzeum ve Stříbře, ale bohužel bylo jen na objednání. Vyřešili jsme chcípající panelku a zajeli se svlažit na Mži, konkrétně na vodní nádrž Hracholusky. To nám prospělo. Okolo se však začala kupit různá mračna a bublaly hromy, tak jsme skočili do sedel a suchou stopou prokličkovali mezi bouřkami až do Chyše. Tam nás stihla jedna věc: po prohlídce místních památek jsme byli nuceni zasednout do minipivovaru a v něm pít pivo až do zavíračky. Nu což, dalo se to vydržet neb tam s námi poseděl i pan majitel (zámku a pivovaru), s nímž se dalo o čemkoli příjemně poklábosit. Večer narušila jen pořádná buřina, ale motorky se nám zdařilo včas uklidit pod střechu kolny.
Poslední den jsme vyrazili na sever, přejeli neuvěřitelně dlouhou sypanou hráz (3,28 km!) vodního díla Nechranice a za Chomutovem se vyšplhali do Krušných hor. Přehoupli jsme se přes hřeben do Hory Sv. Kateřiny, najedli se a s obavami sledovali barevné fleky na meteoradaru. Místní kmet nás ubezpečil, že z toho déšť nebude, a proto jsme si ihned oblékli větrovky. Během kilometru jsme vjeli do deště. Příjemné osvěžení netrvalo dlouho, od Flájí jsme se vyprahlou krajinou blížili na sever domů k Labi... (Banjokid)
Pouť do Mekky aneb Jawa 350 OHC v Týnci
Po dlouhé odmlce vám přináší SJM pozitivní reportáž z Mekky českých motorkářů.
V dnešní době, kdy má přístup k internetu prakticky každý (tedy i lidé bez smyslu pro humor) podotýkáme, že článek je napsán odlehčenou formou. Nechtěli jsme za každý vtip vkládat smajlík... Nuže, zde je a po přečtení spalte:
Jak známo, každý muslim by měl za život aspoň jednou dojít do Mekky. A každý jawař do Týnce nad Sázavou. Já tam dneska byl! Poprvé v životě. A taky napo..., tedy určitě ne naposled. Představte si, ono to zvenku vypadá jako nějaká doopravdická továrna! Na pana Krafta jsem musel chvíli čekat. Byl zrovna velmi zaměstnán. Není divu při těch dnešních prodejích. Zatím jsem čekal u vchodu. Přísný pán na vrátnici vypadal jako major Terazky a pustil mě jen na recepci. V rámci nezávazné čekací konverzace jsem mu položil pár jawáckých otázek, na které nedokázal odpovědět s odkazem, že není z Jawy, ale že je to armádní důstojník ve výslužbě. Neboli bývalý lampasák. Docela mi do celkového obrazu Jawy zapadl lépe, než kdyby tam seděla nějaká namalovaná blondýnka. Navíc mě nechal nakouknout do zasedačky vyzdobené obrázky historických modelů Jaw a hezkou sbírkou pohárů ve vitríně. Stylové...
Potom se objevil sympatický chlápek v šedém sáčku s odznakem Jawa na klopě, omlouval se, že mě nechal čekat a zval mě dál. Prošli jsme přízemím, ve kterém to skutečně také vypadalo jako někde v továrně. Dělníci v plné práci, bedny s odlitky, bedny s výlisky, opravdový elektrický výtah, který nás vyvezl kamsi do poschodí. Tam na chodbě stály skutečné motorky a čekaly na expedici. Na jedné bylo napsáno Finsko, na jiné Anglie, na další Slovensko... No prostě celá ta instalace musela dát asi dost práce. Bál jsem se těch motorek dotknout, abych nepřišel o iluze, kdyby byly jen z kartónu. Pak jsme vstoupili do místnosti, kde voněl olej a pod jedním ze zde postavených motocyklů ležel ošlehaný pán v montérkách. Dílna záručních oprav. Asi 3 OHC, 2 Speciály a odstrojená 660 Vintage. Směl jsem si je osahat a mezitím jsme diskutovali o situaci. Podle slov mého průvodce Jawa vloni prodala asi 120 OHC, letos zatím 46 a 28 speciálů...
Venku jsem pak dostal červený testovací stroj s plnou nádrží a samolepkou Tirol na blatníku. Najeto přes 7000 km. Tentýž kus, na kterém ČMN vykonaly cestu do Alp, ze které je na youtube slavné video. Na první pohled 634, ale po zmáčknutí startéru se ihned a ochotně ozve sytý hluboký zvuk čtyřtaktu. Nakopávačka je na nic. Panu Kraftovi to chytlo asi na třetí pokus, já to pak po pátém vzdal. Vůbec bych tu nakopávačku nepostrádal. Projel jsem se do Benešova a zpátky. Opravdu příjemný stroj na město a výlety. Na úzké, členité silničce v plném provozu mi tachometr sice víc než 110 neukázal a o víc jsem se tam ani nepokoušel. Věřím, že za lepších podmínek by pětka na papírovou maximálku zrychlila, ale tady mi to opravdu ani nechybělo. Je to hbitá mašinka, serpentýnky do kopce jsou na ní potěšením. Ani se mi jinechtělo vracet. Dovedl bych si představit, že si ji objednávám v červené barvě s černými blatníky, s nosičem a bez nakopáčky. Není to problém, dodávka do 4 dnů po objednání. Ptám se ještě opatrně, jaký je skutečný podíl výroby Jawy na dováženém polotovaru a nechci přitom pana Krafta přivést do rozpaků. On ale ochotně odpovídá, že veškerá plechařina a vlastně všechno, co je na stroji červené, podsedlová schránka a navíc ještě čep a uložení kyvné vidlice. Právě ten kalený čep dodává mateřský Jihostroj ze své letecké výroby. Proto prý jsou jízdní i užitné vlastnosti Jawy lepší, než Mash, nebo Romet. Takhle nějak kdysi vznikla i Jawa Villiers...
Snaha majitele Jihostroje nevzdat zdánlivě ztracený boj o vzkříšení Jawy je mi sympatická. Připomíná mi trochu vlastnosti našich lidí z kopců. Přemýšlím o tom, že bych jim na tu ušlechtilou snahu poslal nějaký "sponzorský dar". Vždyť dneska se pořádají veřejné sbírky na daleko větší hovadiny. Možná by mi za to pak dali nějaký pěkný upomínkový předmět. S čtyřtaktním motorem...
Zippich 26. 6. 2018
Bylo nás pět. Zdeněk s bráchou, Banjokid,
vlažný Jarda a já. Vedoucí pražské prodejny nám ochotně slíbil, že se
při své cestě z litoměřické výstavy Tempo 2005 zastaví i v našem odlehlém kraji,
kde velmi trpíme neochotou místních prodejců nabízet Jawy a nechá nás ošahat si
bájný bestseller továrny - živého Classica 650. První odpadl
Banjokid. Vyměnil Jawu za prase (divočák
na svatební guláš, pozn.).
Holuba na střeše za kýtu v hrsti. Z globálního hlediska správné rozhodnutí.
Budiž mu odpuštěno. Nedočkavý Zdeněk s bráchou se naopak rozhodli jít štěstí
vstříc a už v sobotu ráno se vydali sami do Litoměřic na výstavu. Po
poledni mi volá nadšený Zdeněk, že Ji viděl, že stojí hned u vchodu, že
je jawácky červená a že se do ní úplně zamiloval. Ale že u ní chlápek není, tak ať mu pošlu
číslo. Než jsem stačil nacvakat esemes, tak
delší telefonát. Dealerův mladě působící hlas mi sděluje, že už jede
a za 15 minut bude v CL. No, to bude nějaký divoch a pěkně rychlá mašina,
říkám si a dávám si s ním rande na parkovišti v centru. Tak brzo jsem ho
ale nečekal. Volám ještě vlažnému Jardovi a ten opět dosvědčuje svoji
vlažnost. Přesto, že volám v předem avizovanou dobu, tak nebere telefon. 15
minut mi normálně trvá cesta do centra autem a už jsem ztratil minutu zbytečným
telefonováním, takže jsem sebou musel dost hodit, což je důvodem, že doma
zůstal foťák i doklady a málem jsem tam přijel v pantoflích, nicméně přesně
ve smluvenou dobu už na vojandě (350/354,
viz. index, pozn.) vbublávám na parkoviště u KD Crystal. Přesně
v tomtéž okamžiku z druhé strany vjíždí za pomalého důstojného burácení
motocykl v jawácké červeni se solo jezdcem. K dokonalé kýčovitosti chyběl
už jen západ slunce a Vinetů na koni. Zastavili jsme vedle sebe a já už
bezpečně věděl, že je to on. Classic. K mému překvapení z něj křepce
seskočil prošedivělý, sympatický muž drobné postavy, tipuju něco kolem 60 let, ale energický a zapálený
motorkář. V tom okamžiku začalo pršet a už nepřestalo. Zdravíme se a já
znova volám Jardovi. Zase nic. Takže kecáme ve dvou, já okukuju stroj, sedám
na něj, ale v tom dešti se ani nepokouším o projížďku. Mezitím mi volá
Jarda a ptá se co je. No, co asi! Po dalších deseti minutách konečně přijíždí.
Na kole! Takže jsme na něj dva. Dealer ale nepůsobí dojmem prodejce vysavačů,
který by nám hned cpal smlouvu k podepsání a je rád, že mluví s tvory
podobného druhu. Dokonce nám sám říká, k čemu má kde připomínky a co už
řeší s konstruktéry, aby se to v příští modernizaci odstranilo. Není to
ale nic zásadního, většinou jen subjektivní maličkosti, které by oko s
jiným vkusem posoudilo jinak. Mašina má výrobní číslo 0006! Vysvětluje,
že tyto první kousky nejsou na prodej a proto se využívají k prezentačním
účelům a vykazují drobné odchylky od série. Na mašině se sedí přesně
podle mého gusta. Pohodlný stroj klasického vzhledu na dlouhé cesty. Dokonce
i tandemové sedadlo, které na fotkách působí jako nouzák, je ve skutečnosti
minimálně jako tandem na panelce. Stupačky s gumovými silentbloky omezují přenos
vibrací na jezdce. Už i na tomto historickém kousku je doplněn záchyt hlavního
stojanu s gumovým dorazem. Motocykl má na plášti tachometru nalepenou rakouskou
dálniční známku a na počítadle necelých 5000km. Kolega s ním prý už byl v létě v
Chorvatsku. Nadstandard je štít Givi, za asi 3 tisíce a zadní nosič s kufrem asi
za 4. K mání jsou i postranní splachovadla. Často kritizované špatné svary už
jsem na tomto kusu nenašel, ale do šroubku jsme ho nerozebírali. Přední i zadní
tlumiče jsou dílem českých firem, kotouče na obou kolech. Přední je nakupovaná,
dvoupístková. Nádrž na brzdovou kapalinu umístěná na přední části motorové
skříně by mohla být raději víc schovaná a chráněná proti případnému poškození,
ale to už se prý řeší. Nakonec, není to enduro. Palivový kouhout na pravé straně
nádrže má elektronické čidlo, které rozsvěcuje kontrolku na přístrojovce. Celá
krasavice váží jen nějakých 180kg, což není o moc víc, než třistapadesátky a tak
manipulace s motorkou za studena není příliš obtížná. Garanční prohlídky spojené
s výměnami oleje jsou po 500 a po 1500km. Ptám se na cestovní endurko. Ano. Dělá
se na něm a má to prý být něco jako Honda Varadero, ale příští rok
patrně ještě nebude. Teď se musí rozběhnout Classic a Style. Říkám, že
nejvíc by se mi líbila černá a on potvrzuje, že tu taky prodávají nejvíc.Ochotným dealerem Jawy byl pan Rainer, tel. na prodejnu 272 732 908, mobil 606 622 906
(Pozn.:Na snímku je předmětný stroj, použito z jawa250.borec.cz, děkujeme!)
Banjokidův malý novinářský test jízdy do
Krásné Lípy na 350/634:
Motocykl Jawa 350/634 z roku 1980 byl zakoupen na podzim 2004 v docela žalostném stavu. Bílý štětkolak zřejmě vytvořil malíř pokojů a jelikož několik posledních let stál motocykl venku na dvorku, tak na některých místech prokvétala oranžová rez. Chrom na bocích nádrže, řidítkách a výfucích byl naštěstí dobrý. Na všem samozřejmě vrstva odolné špíny. I v nádrži, tam totiž zůstal původní benzín, na který se provedlo zkušební nakopnutí:
odlilo se kus do plovákovky, kohout byl samozřejmě nepropustný. Světe div se, nechápu jak, ale ta tekutina, která byla kdysi benzínem, způsobila naskočení motoru.
Motor měl být údajně někdy před odstavením generálkován, ale tyto řeči jsem samozřejmě pouštěl jedním uchem dovnitř a hned druhým ven. Dlužno ovšem říci, že doma jsem po sundání hlav a válců zjistil jejich celkem dobrý stav,
vůle v zámcích pístních kroužků malá a válce bez znatelného opotřebení. Něco napovídala i malá vrstva karbonu, pochybuju, že by to kdy předchozí majitel dekarbonoval...
Přes zimu se udělaly některé kosmetické úpravy a na jaře se vyrazilo na STK, z toho je následující „reportáž“:
Nezkušený dvouválcař přistupuje k motocyklu a hodnotí své zimní úsilí....hm na první pohled vypadá docela pěkně, motor poněkud omšelý, stejně jako rám, nepůvodní vidle z 638 snad zlepší jízdní vlastnosti, to se teprve ukáže. Vypráskané zadní tlumiče s pružinami po zenitu života. Pokus o nastartování, jezdec nemá moc zkušeností s přeplavováním karburátoru (je zvyklý na sytič 559), a tak se motor ulévá, nicméně řidič se nevzdává a po chvíli nakopávání chytá jeden válec (v řidičovi je malá dušička) a po další chvíli i druhý (ach, zlatý jednoválec). Po zahřátí motoru a obléknutí vyráží, utržené drny v trávníku jsou daň za neumělou práci s rychlopalem... V prvních pár stech metrech stále nepřichází očekávané zhasnutí motoru, které se projevovalo při prvních projížďkách. No hurá, zřejmě se odplavila smůla a smetí v karburátoru. A už je tu prudký kopec po Kamenické ulici z Děčína nahoru do Ludvíkovic, plnej knedlík za 3, pak 4 opět plnej kotel, kop!, aha už tam je 4 (pětku mají prý jen policejní Jawy, haha). Za zády modrá clona, dobře namazáno. Po projetí obcí zase roztáhnout motor, stále v prudkém kopci se čtyřka nechytá, vlastně jede stále stejně, reakcí na plyn je jen hučení, aha "vysokootáčkový" motor, kvalt dolů a už to frčí. Najednou malé zaváhání motoru, že by to zas zhasínalo? Ale dobrý, jen to škytlo...
První dojmy z jízdy: bylo třeba si chvíli zvykat na celkově vyšší těžiště oproti panelce a přeci jen vyšší otáčky motoru, zjistil jsem, že nejlepší je řadit ve
chvíli, kdy začnou „brnět stupačky“ a okolí si může vychutnat všechny zvuky velkého dvoutaktního dvouválce. Prostě železářství na útěku, asi již větší vůle na všech celcích. Zato jsem naprosto spokojen s posazem a širšími řidítky (opět porovnávám s panelkou). Cestovní rychlost je pěkná, pro moje vyblbnutí 80-100 km/h naprosto vyhovuje.
Jinak stroj byl během sezóny 2005 trochu zmodernizován, ovšem tak aby neutrpěl jakž takž původní vzhled (s hodně přimhouřeným okem):
- osazen bezkontaktním zapalováním a alternátorem Vape SZ 13
- elektrická soustava se změnila na 12V
- vyměněn přerušovač blinkrů za elektronický z Felicie
- vpředu použita parabola ze Škody 100 pro žárovku H4 55/60W
Doufám, že tyto změny budou zejména ku prospěchu použitelnosti stroje.
Banjokid 2005
